čtvrtek 24. října 2013

Mimorealitou

Abych pravdu řekla, od založení blogu se nezměnilo vůbec nic. Měla jsem jakousi utkvělou představu, že si založím blog a všechno se změní, začnu cvičit a večer nebudu ujídat jogurty (nejen). Já bláhová, na co jsem myslela? Čtu blogy spousty lidí, co to dokázali, co dokázali naprosto přehodnotit svůj život, začali jíst zdravě a cvičit a se vším tím se chlubí a všichni je v tom podporují. Co ale takoví, jako jsem já, kterým se to prostě nedaří? Ztrácím tak na zajímavosti jenom proto, že zkrátka potřebuji pomocnou ruku? Jak mám bojovat s nezkrotným vyjídáním ledničky a všeho kolem? Jak mám bojovat s naprostou nechutí ke cvičení? Mám pocit, že mě to brzo zničí. Chtěla bych si dát každou neděli do kaše kostičku čokolády za odměnu, že jsem zvládla další týden. Chtěla bych se cítit dobře, hlavně po duševní stránce. Chtěla bych, aby mi někdo porozuměl a pomohl.

tyhle krasavice na mě pořád koukaj, ale já moc dobře vím, že jakmile je otevřu, budou hned pryč a to bude konec. připadám si jak v nějakém čokoládovém království, kde toho chudáka čokošku nikdo nejí. 

Tak to bylo menší srdceryvné vylití a já jdu zase psát tu prezentaci o zdravém životním stylu! 

P.S.: Uvítám jakoukoliv radu, co se týče cvičení. Tipy a rady na něco zábavného a skvělého? :) 
P.S.2: Uvítám vlastně jakoukoliv radu. 

9 komentářů:

  1. Věřím, že je pro tebe velmi těžké tvůj život z ničeho nic úplně změnit, ale chce to opravdu postupnou změnu. Někdo má vůli na to, že ze dne na den vyhází všechny sladkosti z domu, pustí si video s Jillian a prostě začne žít zdravě. Ovšem jsou tady i tací, kteří potřebují čas, postupně se ke zdravé stravě a pravidelnému pohybu propracovávat. Já osobně jsem v některých věcech dost velký snílek (přála bych si svalnatou postavu, na které by už při pohledu na ní bylo znát, jak v posilovně dřu a odpírám si spoustu dobrého, zato nezdravého jídla). Jenomže věci jako naschvál nejsou vždy tak, jak si přejeme, aby byly. Ke své změně, i když nejde o razantní hubnutí, se propracovávám postupně, dávám si tzv. načas, ale vím, že jedině po malých krůčcích dojdu ke svému cíli. Vůli na cvičení i dodržování jídelníčku mám, ale občas si prostě zahřeším (což považuju za správné :)).
    Jak tady vidím ty tvé čokoládky, co je třeba někomu věnovat? Nebude mít v tvém okolí nějaký blízký človíček svátek, narozeniny? Nebo někomu daruj čokoládu jen tak za nějakou službičku, kterou pro tebe udělal. :)) Alespoň já se takto čokolád a bonboniér zbavuji, že je prostě předám někomu dalšímu, komu udělají větší radost. Pokud bys měla dostatek sil a vůle na to, že si třeba denně dopřeješ jen pár kostiček, tak proč ne. Ovšem podle tvé zmínky předpokládám, že by mohlo dojít taky na to, že bys čokoládu zbagrovala celou (sama jsem si to občas zažila :D...).
    Prostě ti chci říct, abys to nezvládala. Je nás tu kolem spousta bloggerek, které sepsaly nespočet článků o tom, jak začít, co dělat, co jíst, co cvičit apod. Zapátrej a určitě narazíš na bezva rady a tipy. Moc ti držím pěsti! :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :)) Nejhorší je, že jsem to už jednou dokázala, a to dokonce ze dne na den, ale prostě jsem z toho vypadla.. A ty čokolády si nikdo nezaslouží! :D Pořád čekám na tu chvíli, kdy si je zasloužím já (nebo kdy bouchnu a bude). Ale zas vím, že dokud nejsou rozdělané, tak to neudělám, prostě ne! :)

      Vymazat
  2. Věřím, že i ty to dokazes! Přeci jen každý jsme jiný a každy potřebuju trochuodlisne množství času na to, abychom se vyrovnali se změnami:) víš v čem je podle mě problém, že večer vyjidas ledničku? Málo jis. Jak jsem tak koukala na fotky, jsou to sice krásně naaranzovana jídla, ale máš toho strašně málo. Zkus trochu přidat na obedech a svacinach a uvidíš, že nebudeš mít večer chuť běžet do ledničky:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslíš? Když já nic nedělám, tak mám zas pocit, že nepotřebuju tolik jídla jako někdo, kdo pravidelně cvičí. Navíc myslím, že jakmile bych taky začala, tak nic vyjídat nebudu, ale je to pořád jen začarovaný kruh :/ No zkusím to :)

      Vymazat
  3. Já si myslím, že jediné, co opravdu pomůže, je přestat s tím bojovat, protože dokud s tím bojovat budeš, bude tě to ovládat (všechny ty čokolády, co čekají ve spíži, ten pocit, že "musím" cvičit). Když se ti tohle podaří, když tomu přestaneš dávat větší váhu, než to ve skutečnosti má a když vyměníš systém "chtěla bych" za "tak to je", tak to všechno půjde mnohem jednodušej a vlastně úplně přirozeně. Nevím, jestli jsem to vysvětlila tak, aby to šlo pochopit, ale v podstatě - když si podvědomě nebudeš to jídlo zakazovat, přestaneš na něj tolik myslet a nebude pro tebe problém si dát jen tu kostičku, víc "nebudeš potřebovat". A s cvičením zase, když podvědomě nebudeš myslet na to, že "bys měla cvičit", časem pravděpodobně dojdeš k tomu, že půjdeš cvičit dobrovolně :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Spíš mám pocit, že jsem k tomu jídlu tak připoutaná a těď i tak naučená, že prostě je mojí součástí a jen tak na něj nemyslet nedokážu. Na druhou stranu možná máš pravdu, že bych to měla nechat celé být a ono to nějak vyplyne :)

      Vymazat
    2. Možná jsi to pochopila trochu jinak, než jsem to myslela. Nemyslela jsem přestat na jídlo myslet, ale přestat s ním bojovat. To jsou dvě odlišné věci. Já si např. prošla anorexií a dneska je jídlo obrovskou součástí mého života, věnuju mu podstatnou část svých dní, ale neovládá mě, přestalo mě ovládat v momentě, když jsem mu přestala dávat větší váhu, než má. Nevím, jestli se to dá slovně vysvětlit, asi si k tomu každý musí dojít nějak sám, svou cestou. Jen jsem ti chtěla na to dát ještě jiný náhled :). Tak jako tak ti moc držím palce! :)

      Vymazat
    3. Asi už vím, jak to myslíš, i když vysvětlit to asi taky nedokážu :D Moc děkuju, po tom všem cítím, že by se možná mohlo něco konečně dát do pohybu :) (nebo to jsou zas jenom plané představy, těžko říct :D)

      Vymazat
  4. Boží fotky! Hele budu moc ráda, když mi pošleš fotku lívanečků :) třeba na mail :)) Ráda bych ji pak uveřejnila na facebookové stránce blogu :)

    OdpovědětVymazat